Pak přišlo Larache, město nádherné v němž začínám cítit značné vyčerpání vším co je spojené s nomádstvím. I rozhoduji se, že se stane mým cílovým městem, že sen o Cassablance nechám na příště. Nejednám impulzivně, vše zvažuji. Navečer sedím na místě s výhledem na krajinu nad níž mi měsíc ukazuje tvář, stejnou tvář, jakou znám z Vysočiny. Přemýšlím o tom, kolik měst mám ještě při zpáteční cestě navštívit, kolik států přejedu a za jakou dobu opět zřím domek na kraji Velkého Meziříčí. Jsem vyděšený kam až mě má posedlost zahnala. Do vlasti mi zbývá přibližně 3500 kilometrů komplikací, problémů a těžkých chvílí. Zítra se tedy otočím na podpatku. Ještě napíši pohlednice, hodím je na poštu, přejím se sladkého… Podél cest v ulicích totiž stávají droboulinké stánečky s oplatkami. Jedna tyčinka stojí na naše peníze tři koruny a mě zbývá ještě pár dirhamů k utracení. Ale to až zítra.
